Symboly připomínající nám nás samé

Úvod Makaki Dech a relaxace Videa Blog Kontakt

 

1374256_673124819367120_1765764256_n-jpg-tn Každá vesnice má vždy svého blázna. Já říkám, že Hrdlořezy mají tři. A teď abych se ale nedotkla těch jinak nádherných lidiček, kteří jsou prostě jen nějak jiní.
Náš Venda je vlastně chytrý kluk - vlastně muž. Jenže tito lidé často svým vzhledem jsou stále mladí a nějak špatně stárnou. Na Vendu se můžu zcela spolehnout, že mým klientům poskytne terapii přes zážitek. Je vždycky tam, kde má být a dělá přesně to, co klienta při jeho léčbě nejvíce osloví. Klientka Jaruška si přála hodně sebezážitkový pobyt. A tak jsme se dohodly, že jedno odpoledne půjde do přírody, nechá se oslovovat symboly a to, co bude moci přinést - přinese a vytvoří si svou mandalu.
Byl říjen a listí hrálo neskutečnými barvami, které vlastní pouze podzim. Pečlivě tedy vybírala ty nejkrásnější, aby je pak vylisovala. A najednou stál za ní Venda. O Vendovi se vždy dozvíte až když stojí půl metru od vás. Jeho kroky jsou neslyšné, a přestože si obvykle pořád povídá nahlas, najednou ztichne. Vylekal mě už několikrát a přestože jsem si myslela, že dokážu vycítit lidi nebo zvířata spoustu metrů ode mne, u Vendy toto opravdu neplatí. Ani nevím proč. Vendy se opravdu leknete a to i proto, že je celý zvláštně černý, vychrtlý, né moc mytý. Co je nepříjemné vždy, že naruší bezpečně vaši intimní zónu, neboť stojí vždy ve vzdálenosti 10-30cm od vašeho těla.

Lekla se ho i Jaruška. Chvíli přemýšlela o své jisté smrti, jejím tělu zahrabaném někde v rákosí a pravdivosti slov její matky, která se ještě před chvíli v telefonu velice děsila toho, že je sama v divočině.

Venda se ji ale začal překotně vyptávat kde je a u koho a co tu dělá. Když uslyšel, že sbírá listí, optal se, zda ji může pomoci. Jaruška by sice Vendu viděla ráda na kilometry daleko, ale byla vychována ke slušnosti a neprojevování svých přání. Tedy svolila.

Jenže Venda sbíral co viděl - bez rozlišení pěkné nebo ošklivé. Jaruška dál následovala svůj vzorec chování a odebírala poslušně vše, co Venda podal. Až u jednoho lístku se neudržela  a se snahou být nepozorována ho odhodila. Jenže viděna přeci jen byla. Venda se okamžitě zeptal, proč ho odhodila? Jaruška ho nechtěla vůbec urazit, ale musela s barvou ven a říci mu, že byl nějaký divný a ošklivý. Venda sebral znovu ten list, prohlédl si ho a otřel  ho. Podával ho Jarušce se slovy: „To nic není, to byl jen kamínek.“ Jaruška při opětném zkoumání zjistila, že list je opravdu neporušený.

Doma mi ho ukazovala. Říkala, že si vlastně ani předtím nevšimla, jak je zvláštní a jiný. Tedy vlastně pěkný.

Při zkoumání symboliky jsme zjistili, že ho nechtěla, protože jí nějak příliš připomínal ji samotnou – malou a neduživou. Venda nejenže jí předvedl naprosto perfektní otevřenou komunikaci, ale ukázal ji, že to, za co se nechce leckdy ani vidět, je jen malinký defekt snadno odstranitelný, ale stále je to především ona a ve své jinakosti vlastně krásná..

Venda Jarušce zabránil, aby „odhazovala“ sama sebe.

Jenže „odhodit se“ znamená odmítat určitou svou část, kterou jsme ale také my. Tělo bohužel po určité době na toto vnitřní nastavení začne také reagovat- v tomto případě to bylo odmítání jídla a poruchu příjmu potravy.