Zmírnit bolesti není tak těžké, vždyť to je otázka nastavení mysli a dechu. Dokonce by šlo zastavit i růst metastáz a vylepšit celkový stav. Ale přesto něco překročit nešlo a mě mělo naplno dojít to, co mi nikdy předtím nedošlo. Najednou jsem věděla, proč se lidé tak nesnadno uzdravují při „těžších“ diagnózách. Případ tohoto muže, mi měl objasnit, kdo doopravdy stojí za všemi neúspěchy v léčbě u rakoviny.

„Kdo ve vaší rodině zemřel předčasně a na co?" ptala jsem se pána, když mé ruce ucítily jeho ochromující strach, který nemohl být překročen a uviděla jeho mysl stáčet se stále ke „komusi“ dozadu.  A bylo to venku. Otec, dědeček, bratr, strýc, všichni zemřeli na rakovinu nebo na onemocnění srdce, které měl již tento jejich potomek také odoperované. „Bože!“ On nevěřil lékařce – ta jen potvrdila ortel smrti slovy:“Život už vám nezachráním, nejvýš jen o malinký kousíček prodloužím", on věřil svému otci, svému dědovi, svým předkům. To oni mu ukazovali: „Hochu nevyhraješ to, musíš na to zemřít, nedá se to překonat, nedá se to vyléčit, je to silnější, je to zákeřný, léky na to nezabírají, nic na to nezabírá,……". Dívala jsem se na mrtvé a jeho - ještě živého. „Překládala" jsem mu a dceři to, co vidím. Uvnitř mě bylo ticho a klid a jen se slyšela, jak říkám: „TADY NIC NEUDĚLÁM". Nikdo z našich rodičů a blízkých nám vědomě nepředával jasné informace, co SÁM PRO SEBE udělat, když onemocním nebo také, abych neonemocněl. Předávali nás od dětství do rukou jiného, především lékařů a chtěli, abychom uvěřili, že ten někdo jiný, ne mi, má tu moc se sebou něco udělat. A my to přijali – tak se to přeci dělá. Tak to přeci je a jinak to nejde. Všichni to tak mají - dělají, proč bych měl jít jinou cestou?

„TADY NIC NEUDĚLÁM!“ zněla mi má slova dlouhé dny stále v uších. Všichni máme v rodině někoho kdo to „nedokázal“. A může jít o jakoukoli nemoc. Všichni známe spoustu lidí, kteří nepřežili nebo se nevyléčili. Pohled na ně v každém vyvolá přinejmenším pochybnost o své vlastní síle. A tak získáváme pocit, že ani mi nemůžeme a nemáme vlastně volbu. Bohužel nikdo okolo nás, nám neukazuje, ani neříká, že to jde. Skoro všichni živí žijí ve stejných obavách. Přitakávají a vykřikují, jak to nejde a poukazují na mrtvé a nevyléčené, opírají se o statistiku, vědu a lékaře. Odnikud nezaznívá podpora. Chtěli bychom udělat vše jinak, ale nikdo nám z nich neřekl: „Hele je z toho cesta ven.“

Stokrát jsem si na to ještě vzpomněla. A stokrát ucítila pokoru i vztek zároveň. Z toho, že u rakoviny, která je právě tak léčitelná jako jiné nemoci, se tvrdí opak a prevencí mají být zdraví škodlivé mamografy, vyšetření stolice, očkování s nejasnými účinky, nebo dokonce masové běhy, zviditelňující především hrozbu. Vztekala jsem se, když jsem si vzpomněla na šaškování zdravotních klaunů, místo aby každý ten klaun učil děti a jejich rodiče ještě i jednoduché kroky sebeléčby.

A ti, kteří by měli opravdu moc něco zvrátit- lékaři, se svým většinovým přístupem staví na stranu nemoci, ne zdraví. „TADY NIC NEUDĚLÁM!“ zní mi stále dál v uších. Ano, nemohu se postavit osudu tohoto pána a všech lidí. Nemíním stát ani proti lékařům, vždyť někdy je nutné je opravdu využít.

Pohled se mi vrací ale k nekonečné řadě těch, kteří již odešli (zemřeli). A k nekonečné řadě těch, kteří se sice děsí, ale chystají se udělat stejné. Jejich mysl je lapena. A mě to připomnělo známou řadu předků, kterou nám vždy ukazoval Jan Bílý- skvělý lektor na terapii pomocí konstelačních obrazů. On tu řadu stavěl vždy, když se ztrácely někomu peníze. Vidím tu podobnost- tady se ztrácí zdraví, až tak, že je ztracen i život.

A mám to! VŽDY SE DÁ NĚCO UDĚLAT! Dívám se znovu už sama na ty mrtvé, je jich tolik, kteří odešli dřív, než by museli věkem. A dívám se na tu další nekonečnou řadu živých- těch, kteří jsou již nemocní, ti, kteří se chystají onemocnět a vidím i ty, kteří se ještě ani nenarodili, ale udělají stejné.

Sleduji mrtvé…. a najednou cítím příliv obrovské síly. Uvědomuji si, že to není síla, kterou by mrtví ty živé táhli k nim. Ale je to obrovská podpora. Jakoby mrtví říkali: „My to neudělali, my to neuměli, my to nedokázali, nám to neřekli, neukázali nám jak, ale ty to udělej, určitě to jde, věříme ti, držíme ti palce, máš naší obrovskou podporu!“ A dokonce se sem tam ukáže předek, který to doopravdy dokázal, jen přes to veliké množství ho nebylo zprvu vidět.

Pochopila jsem. MOHU NĚCO UDĚLAT!

Mohu o tom všem mluvit, předat vzkaz těm, kteří již teď hned porozumí, zprostředkovávat porozumění pro ty, kteří ještě připraveni nejsou. A připomínat jim to, že tak, jak tělo umí onemocnět, umí se i vyléčit. Mohu jim dokonce předávat možné techniky a informace, jak pečovat o sebe. Sama jsem to dokázala. Mohu představovat ty, kteří to dokázali jako já.

JDE TO A ZÁLEŽÍ TO JEN NA VÁS, OBKLOPTE SE LIDMI, KTEŘÍ ŘÍKAJÍ „TO JDE"

Že je to podobné jako získat práci, která mě baví? Najít partnera, který mě má rád? Odjet na krásnou cestu do zahraničí,…. Ano, je to tak. Nikdo si nepřeje, abychom měli málo, abychom ztráceli. „Postavte" se tak, abyste viděli sebe, jak chcete a okamžitě k tomu začněte dělat patřičné kroky, abyste tento obraz podpořili a dosáhli.

„Optimismus je zachovat si pohled na proudící energii, ne tam, kde se vše zastavuje."

Shrnutí:  

1) Lékaři uzdravení dost často vhodně nepodporují. Jak měl tento muž uvěřit, že se může vyléčit, když přímo onkoložka vyřkla ortel smrti: „Život už vám nezachráním, nejvýš jen o malinký kousíček prodloužím“. Nejdu proti lékařům a s tou onkoložkou bych nakonec souhlasila. Ano, nemohla mu víc než malinko život prodloužit a to kdoví jestli, vždyť kdo může říci bezpečně, jak dlouho by žil bez- nebo s její pomocí. Ale co kdyby mu tato paní řekla minimálně jednu důležitou informaci: „Milý pane, já už nemám a neznám takové poznatky a nástroje vědy, abych vám pomohla, ale vaše tělo zná, jak být zdravé, tedy se uzdravit jistě můžete, ale to musíte udělat sám - vše záleží teď na vás.“

2) Chybí dobrá informovanost o možnostech těla si poradit a pomoci svými vlastními prostředky, nejen u tišení bolesti. A ti, kteří již v tuto dobu pracují s nástroji vhodnými pro péči o sebe, tyto techniky podceňují, nebo ani netuší, jak mocný „lék“ mohou představit. V tomto případě pán neuměl vůbec dýchat (dech je ale analgetikum) a přesto ho fyzioterapeutka v lázních kdysi chválila, že dýchá dobře. Myslela si snad, že chvála ho naučí dýchat do spodních laloků plic?

3) Nemocní nevěří sobě, ale jiným. Je tu příliš těch, kteří nepřímo říkají: „Tady nic neuděláš! To nejde!“ Optimismus je zachovat si pohled na proudící energii, ne tam, kde se vše zastavuje, to bychom si měli uvědomit všichni. Všichni jsme zodpovědní! Můj optimismus neslouží jen mně, ale tvoří jiný svět kolem.

4) Zvyšujme si povědomí o péči o sebe. Tam nepatří jen procedury, kontroly nebo zákroky. Sem patří především aktivní prevence, kterou si sami poskytujeme určitými technikami, určitým stylem života, ale také i informovaností. Pak by se nemohlo stát, že manželka tohoto pána by se ho snažila vlastně „zabít“ stravou, kterou ubíjí již tak chatrný imunitní systém. Ani stáří její neinformovanost a zarytost postojů ke stravování neomluví.

Každý Váš úspěšný krok v péči o sebe mě těší. Makaki ♥